Německá továrna Albatros za první světové války až udivovala počty typů dvoumístných ozbrojených dvouplošníků (kategorie C), které dokázala navrhnout a postavit. Nebylo to samoúčelné - dáno to bylo především tím, jak byly dostupné jednotlivé typy pohonných jednotek, lišící se výkonnostními poměry, a také operačními potřebami německého letectva reagující na kvalitu letadel soupeře, do značné míry však charakteristikami motorů určovanými. Protože bylo zřejmé, že předchozí stroj dané kategorie, Albatros C.V, bude vzhledem k méně spolehlivému osmiválci Mercedes D.IV bez reduktoru vyráběn a používán jen v menších množství, inspektorát letectva Idflieg u firmy Albatros objednal nový průzkumný dvouplošník C.VII poháněný osvědčeným řadovým vodou chlazeným šestiválcem Benz Bz.IV o výkonu 147kW/200 k.

Konstrukční práce vedl technický ředitel podniku inženýr Robert Thelen, přičemž zachoval všechny základní "albatrosovské" znaky řešení: převážně dřevěnou kostru draku, u trupu příhrady s minimem přepážek a s překližkovým potahem (přitom motor a část přídě kryly plechové panely). Integrální kýlovka měla rovněž překližkový potah na dřevěné kostře. Klasicky stavěná křídla ze dřeva měla potah plátnem, podobně jako vodorovný stabilizátor. Potah plátnem pak měly i ovládací plochy (křidélka, výškovka a směrovka), jejichž kostry vyrobili z ocelových svařovaných trubek. V zimním období, aby nedocházelo k přílišnému přechlazování motoru, měly být válce částečně kryty dalšími plechy. Výzbroj C.VII tvořil synchronizovaný kulomet Maxim LMG.08/15 ráže 7,92 mm vpravo před pilotem a pohyblivý kulomet Parabellum LMG.14 téže ráže ovládaný pozorovatelem. Podvěsit bylo možné čtyři pumy po 12,5 kg. Zjednodušení konstrukce i výroby přispělo převzetí ocasních ploch takřka beze změn z typu C.V (později je měl i C.X). Chladiče kapaliny motoru byly bočního typu na trupu.

První prototyp vzlétl snad koncem zimy 1916, případně o něco později (přesné datum se zřejmě nedochovalo). Protože typovou zkoušku ve středisku v Adlershofu absolvoval v červnu 1916, a to patrně velmi úspěšně, neboť firma okamžitě obdržela zakázku na 100 exemplářů, a v červenci přišla další zakázka na 75 kusů k bavorské továrně BFW (Bayerische Flugzeugwerke). Následovaly ještě dvě série po 26 a 99 strojích u mateřské továrny. V září se počet objednaných C.VII zvýšil o 100 kusů zadaných východoněmecké pobočce Ostdeutsche Albatros Werke (OAW) a o 75 a 25 letounů stavěných u BFW. Podle německých úředních záznamů dva Albatrosy C.VII létaly na frontě už v únoru 1916, snad to byly operační zkoušky prototypů (jeden zřejmě zkušební měl spodní nosné plochy se zaoblenými konci), ale je dost možné, že je zmíněná zpráva mylná. K bojovým jednotkám typ začal přicházet až někdy v září 1916 a k 31. říjnu u nich sloužily 94 kusy.

Označení BFW Bay C.II neslo původně prvních 75 strojů vyrobených v bavorsku, později byly přeznačeny na Albatrosy C.VII (Bay). Továrna však s nimi měla potíže při typových zkouškách v říjnu 1916 a v lednu 1917 - ukázalo se, jejich draky nevykazují dokumentací požadované pevnostní násobky.

Albatrosy měly na frontě za ůkolprůzkum na střední vzdálenosti, pozorování zásahů dělostřelecké palby a lehké bombardování. Koncem prosince jich na frontách (neboť sloužily i na východní) působilo 249, na konci února 1917 už 372, dubna 296, k červnu 165, koncem srpna 74. O jejich službě je známo jen málo konkrétního - létaly např. u Flieger Abteilungů č.7, 21 a u bavorského 46b, u pozorovacích Flieger Abteilungů č. (A)224, (A)235, (A)251 a (A)254, lae i doprovodné letky Schutzstaffel 257 i jako styčné u některých stíhacích letek (např. u Jasta 14) a samozřejmě u záložních Flieger Ersatz Abteilungů.

Od května 1917 je začaly nahrazovat výkonnější typy DFW C.V, LVG C.V a Rumpler C.IV. Proto koncem října na frontách létalo už jen 33 C.VII, na konci roku 11, k 28.2. 1918 pouhých 6, koncem dubna 4 a v červnu už žádný. Stroj, který se na frontu v srpnu 1918 "vrátil", byl zřejmě ten, z jehož paluby velitel Idfliegu podplukovník Wilhelm Siegert dne 12.8. pomocí rádia odvysílal jednoduchou mapu postavení francouzké dělostřelecké baterie do přijímací stanice v Döberitzu (tedy hluboko v německu). Příjem se uskutečnil přístrojem využívajícím elektrostatického principu na papír pokrytý jemnými ocelovými pilinami. ve své době to byl úžasný vědecký experiment.

Není známo, zda všech 500 objednaných Albatrosů C.VII bylo dodáno, ale v prosinci 1917 jich německé letectvo vlastnilo ještě 376, téměř bez vyjímky ve cvičné roli. Po válce typ sloužil ojediněle i u polského letectva, v lednu 1920 na 100 kusů očekávalo - podle mírových smluv - zničení v Německu.