Albatros W.4

z 2

Výrobce : Albatros Werke GmbH
Typ : vodní stíhací
Rok nasazení : únor 1917
Počet vyrobených kusů : 118 ks
Motor :

Mercedes D.III, řadový šestiválec, vodou chlazený,
o výkonu 160 koní
Rozpětí : 9,50 m
Délka : 8,50 m
Výška : 3,60 m
Prázdná váha : 784 kg
Vzletová váha : 1064 kg
Max. rychlost : 160 km/h
Dostup : 3000 m
Dolet : 3 hodiny
Osádka : 1
Výzbroj : 2 synchronizované kulomety



Zvýšená činnost britských plovákových letadel a létacích člunů, které mj. napadly německé námořní základny v Zeebrugge a Borkumu, vedla císařské námořnictvo k tomu, že v květnu a červnu 1916 vyzvalo řadu leteckých továren, aby vyvinuly jednomístné plovákové, popřípadě člunové stíhačky. K podnikům patřila i pobočka firmy Albatros, sídlící ve Friedrichshagenu u Berlína. Dne 16. 5. jí došla objednávka tří prototypů, označených W.4. Typ se dosti často pokládá za verzi známého stíhacího Albatrosu D.I, ale s tím ve skutečnosti W.4 měl - do jisté míry - společný jen trup, jinak byl podstatně větší. A ač jej poháněl stejný řadový, vodou chlazený šestiválec Mercedes D.III, specifikace námořnictva pro prototypy požadovaly výzbroj jen jediného kulometu Maxim LMG.08/15 na trupu vpravo před pilotem.

Stavba stroje probíhala rychle: už 28. srpna 1916 byl první prototyp dodán zkušebnímu oddílu pro vodní letadla (Seeflugzeuge Versuchs Kommando) ve Warnemünde k úředním letovým zkouškám. Měl dřevěnou konstrukci, jen kostry ovládacích ploch i stabilizátoru a všechny vzpěry byly z ocelových trubek. Křídla, směrové kormidlo a vodorovnou ocasní plochu pokrývalo plátno, poloskořepinový trup a integrální kýlovku překližka. Plováky byly celodřevěné a křidélka neslo jen horní křídlo. Prototypy i část sériových strojů také měly postranní trupové chladiče vody, na pozdějších W.4 nahrazené plochými chladiči Teves und Braun v baldachýnu. Zkoušky, které probíhaly po řadu měsíců, ukázaly mnoho závad. Prototyp byl brzy poslán zpět do továrny, kde dostal delší plováky. Vrátil se do Warnemünde 23.9., spolu s druhým prototypem, ale stále trpěl přílišnou zadní polohou těžiště (s tíživostí na ocas) a nevhodným nastavením křídel. Eliminovala to částečně až změna stupnění křídel a jejich nastavení, vyzkoušená na třetím prototypu, dodaném do Warnemünde v prosinci.

Přesto byly zkoušky dostatečně slibné. Námořnictvo už 5. září 1916 objednalo předběžnou sérii 10 kusů: devět z nich převzalo v únoru 1917 - zkoušely se pak v bojových podmínkách. Prokázaly přílišnou křehkost plováků, které musely být přepracovány, ale vyskytla se i řada dalších nedostatků. Mezitím, už 6. října 1916, námořnictvo objednalo prvních 20 sériových letadel, 16.12. druhou sérii (10 strojů), 30.1. 1917 třetí (25 letadel): 19.4. následovala ještě čtvrtá - 30 strojů. Všechna zmíněná letadla měla dva synchronizované kulomety; první série se dodávala mezi dubnem a srpnem 1917, druhá mezi červencem a srpnem a třetí i čtvrtá od srpna do října. Z třetí série byly tři kusy začátkem června 1918 předány rakousko-uherskému námořnictvu. Z páté, v srpnu objednané série 20 kusů, dodávané v listopadu a prosinci 1917, dostala rakousko-uherská marina ještě pět Albatrosů W.4. Byl to vše výměnný obchod - Rakušané na oplátku Němcům dodali mohutné vidlicové dvanáctiválce Austro-Daimler, potřebné k pohonu obřích bombardérů Zeppelin Staaken... Rakousko-uherské W.4 však nikdy nesloužily operačně.

Při porovnávacích zkouškách s Hansa Brandenburgem KDW, uskutečněných v červnu 1917, měl Albatros W.4 naprostou převahu. Zanedlouho potom se obratnost typu ještě zlepšila, když dostal křidélka na obě nosné plochy. Zasáhl však do skutečných bojů jen zřídka, především zřejmě stíhal ruská letadla, a to ze základen na pobřeží Baltického moře, například Windau. O jeho bojových úspěších zprávy zcela chybí. Ze 118 vyrobených W.4 jich 91 bylo uživateli předáno mezi červencem a prosincem 1917, kdy výroba skončila. Tehdy německé námořnictvo už zjistilo, že pro boje nad mořem jsou výhodnější dvoumístná stíhací letadla, jako Friedrichshafen FF.33 a Hansa Brandenburg W.12; jednosedadlové plovákové typy se pak proto užívaly téměř výhradně k výcvikovým letům. Poslední série W.4 byla z továrny předána přímo do skladů. Námořní piloti v každém případě dávali přednost jednomístným stíhacím Rumplerům 6B1 a 6B2. I to vysvětluje skutečnost, že k 1. srpnu 1918 německé námořnictvo mělo ve stavu ještě 89 kusů popisovaného typu: od února 1917 tak byl ztracen v bojích, ale i při nehodách pouhý 21 Albatros W.4 - na námořní typ úžasně málo. V té době už jen devět kusů sloužilo u operačních jednotek: čtyři v Severním moři a pět v Turecku, 56 bylo ve skladech a zbytek užívali k výcviku na pobrežních základnách Baltického moře. Konec všechny stihl záhy po příměří.