Hanriot HD.2


z 2

Výrobce : Aeroplanes Hanriot & Cie
Typ : stíhací
Rok nasazení : 1917
Počet vyrobených kusů : okolo 100 ks
Motor : Clerget 9B, rotační, vzduchem chlazený devítiválec o výkonu 130 koní
Rozpětí : 8,70 m
Délka : 7,00 m (5,94 m)
Výška : 3,10 m (2,59 m)
Prázdná váha : 495 kg
Vzletová váha : 723 kg
Max. rychlost : 182 km/h (180 km/h)
Dostup : 4800 m
Dolet : 300 km
Osádka : 1
Výzbroj : 2 synchr. kulomety Vickers 7,7mm

Data platí pro stroje s Clergety 9B, první pro vodníH.D.2, v závorce pro H.D.2C.


K sériovým letadlům, stavěným za první světové války a vykazujícím klidné operační kariéry, patřila i nenápadná francouzská plováková (ale i kolová) stíhačka Hanriot H.D.2. Továrna Hanriot & Cie, vlastněna René Hanriotem a společníky, svoje první letadlo, stíhací prototyp H.D.1, postavila roku 1916. Vyvinul jej konstruktér Pierre Dupont, jehož přímení bylo také zastoupeno v iniciálách nového typu. Dvouplošník H.D.1 měl motor - rotační devítiválec le Rhóne 9Jb o 88 kW (120 koní) - obdobný ve stejné době stavěným Nieuportům 16 a 17, a zjevně proto nebyl přijat do výzbroje francouzského pozemního letectva (Aviation Militaire). Avšak užívaly jej úspěšně belgické, švýcarské a zvláště široce italské vzdušné síly.

Továrna Hanriot ovšem stroj vyvíjela dále. Dala mu místo kolového podvozku pár na vzpěrách nesených celodřevěných plováků a přidala vzadu pod trup kýlovou plochu. Jinak se nový typ, označený H.D.2, zpočátku od H.D.1 nelišil. Přejímal tedy dřevěnou, jen v přední části trupu kovovou kostru a převážně plátěný potah. Příď trupu až za pilotní prostor pokrývala překližka. Motor zůstal původně Le Rhóne 9Jb, avšak výzbroj namísto jediného Vickersu ráže 7,7 mm u H.D.1 tvořily nově dva kulomety téhož typu, umístěné dosti daleko od sebe před pilotním prostorem a samozřejmě synchronizované. Stroj vzbudil pozornost Aviation Maritime (francouzského námořního letectva) a to jej následně důkladně zkoušelo. Nařídilo zřejmě i stavbu dalšího prototypu, který měl plovák jen jediný, centrální. Takto dokončený letoun se skutečně zkoušel, ale neuspokojil. Třetí prototyp H.D.2 pak dostal nové prodloužené plováky, aby se zlepšila stabilita na vodní hladině. Rovněž došlo ke zvětšení kýlové plochy i směrového kormidla.

Stroj pak vyhovoval požadavkům Aviation Maritime - to objednalo sériovou výrobu, jež zřejmě neměla příliš velký rozsah. Ví se jenom, že od ledna do října 1917 výrobce dodal pouhých 17 kusů plovákových H.D.2, které byly přiděleny na námořní základnu v Dunkerque, aby chránily odtud operující létací čluny před německými stíhacími letadly. Velkou většinu sériových H.D.2, a to i s kolovým podvozkem, poháněly namísto Le Rhónů 9Jb výkonnější rotační devítiválce Clerget 9B o 96 kW (130 koní). Aviation Maritime užívalo typ H.D.2 i s pozemním přistávacím zařízením, tedy s klasickými koly a ostruhou (takto upravené letouny měly svislou ocasní plochu odpovídající H.D.1, tedy bez dolního kýlu a bez dolů zvětšené směrovky). Není vyloučeno, že taková úprava nesla označení H.D.2C. Její jednotlivé kusy se užívaly k pokusům o vzlet z plošiny na zadní dělové věži na přídi bitevní lodě Paris. Námořní poručík Paul Teste si vzlety vyzkoušel z obdobné pozemní plošiny instalované na námořní základně Saint Raphael. Letadlo mělo při těchto pokusech motor Le Rhóne 9Jb. Po 20 zkouškách se dne 26. října 1918 uskutečnil plně úspěšný skutečný vzlet na moři. Pilot pak přistál v Toulonu. Druhý pokus však nevyšel, letoun se mohl úspěšně dostat do vzduchu pouze tehdy, vzlétal-li proti větru o rychlosti blížící se rychlosti odtržení letounu. Podmínky splněny nebyly (zda vál příliš mírný vítr či Paris plula pomaleji, se neví), H.D.2 se nevznesl, ale bez dostatečného vztlaku jen přepadl přes palubu. Pilot vyvázl bez zranění. Později piloti escadrilly C.10 nacvičovali i přistání na upravené palubě lodě Paris - po strmém sestupu se letadla zachycovala přistávacím hákem.

Výroba plovákových strojů mezitím za války pokračovala. Koncem roku 1918 jich na základnu Saint Raphael bylo odesláno na 30, plováky byly sňaty, nahrazeny koly a po dalších úpravách byly letouny v roce 1919 přiděleny nové letce AC.1. Až do roku 1925, kdy je nahradily Gourdou-Leseurry G.I.22, sloužily vcelku spolehlivě. Ve dvacátých létech H.D.2 s koly také pokusně operovaly z nedokončené bitevní lodě Béarn, přestavované na letadlovou. To, že nesloužily na Béarnu řadově, způsobily příliš „temperamentní" motory Clerget 9B.

Americké námořní letectvo (US Navy) se rozhodlo zakoupit od francouzské vlády 26 plovákových H.D.2, a to pro své jednotky na námořní základně v Dunkerque s tím, že budou rovněž doprovázet létací čluny Donnet-Denhaut s americkými osádkami nad „rušnými" vodami průlivu La Manche. Uskutečnily potom do konce války téměř 500 doprovodných letů, ale ani jednou se při nich nestřetly s německými letadly jakéhokoliv druhu. Po válce si 10 ze zmíněných H.D.2 Američané odvezli do USA. Plováky pak byty demontovány, instalován byl kolový podvozek kombinovaný s hydrodynamickými „vodními křídly" a doplněný nafukovacími plovacími vaky (pro případ nouzového dosednutí na hladinu). Upraveny byly samozřejmě i svislé ocasní plochy. Zpočátku se takto modifikované stroje užívaly ke stíhacímu výcviku námořních pilotů, později vyvíjely americkou obdobu metody vzletu z plošin ve věžích bitevních lodí (např. v srpnu 1919 na USS Mississipi)... Celkový počet postavených H.D.2 není znám, ale nepřesáhl zřejmě o příliš 100 kusů.