Roland D.II


z 2

Výrobce : Luftfahrzeug Gesellschaft mbH
Typ : stíhací
Rok nasazení : únor 1917
Počet vyrobených kusů : 421 ks (D.II a D.IIa)
Motor :

Mercedes D.III, řadový šestiválec, kapalinou chlazený
o výkonu 160 koní
Rozpětí : 8,90 m
Délka : 6,93 m
Výška : 3,11 m
Prázdná váha : 635 kg
Vzletová váha : 815 kg
Max. rychlost : 180 km/h u země
Dostup : 5000 m
Dolet : 2 hodiny
Osádka : 1
Výzbroj : 2 synchr. kulomety Spandau LMG 08/15 ráže 7,92mm


Úspěch velmi pokrokově koncipovaného průzkumného a pozorovacího dvouplošníku továrny Luftfahrzeug Gesellschaft (L.F.G.) Roland typu C.II na jaře 1916 přiměl Inspektorát německého císařského letectva (Idflieg) k návrhu vyvinout obdobně řešený stíhací jednomístný stroj. Firma na objednávku tří prototypů odpověděla strojem Roland D.I, který se zároveň stal jedním z prvních německých stíhacích letadel poháněných vodou chlazeným šestiválcem Mercedes D.III o 118kW (160 koní). K prvnímu letu D.I došlo v červenci 1916. Skořepinový dřevěný trup D.I, stejně jako u C.II, zcela vyplňoval rozteč mezi křídly, a proto měl pilot ze své kabiny velmi omezený výhled kupředu. A tak už uprostřed léta 1916 ing. Tantzen, šéfkonstruktér podniku L.F.G. Roland, zahájil vývoj nového typu D.II, který se od svého předchůdce lišil především štíhlejším trupem (opět skořepinovým), z jehož hřbetu vystupoval nízký úzký pylon, nesoucí baldachýn horního křídla v jeho středu. Zároveň byl postaven téměř shodný prototyp D.III, u něhož baldachýn nesly krátké vzpěry, takže horní křídlo bylo od trupu odděleno s volným prostorem přímo před pilotem. Vývoj obou strojů (a sérii dalších) ovlivnil požár v noci 6.9. 1916, který objekty továrny v Adlershofu úplně zničil. Za asistence pplk. Siegerta, velitele Idfliegu, se urychleně výroba a vývoj přemístily do automobilové výstavní haly v Berlíně-Charlottenburgu. Proto mohly v říjnu 1916 proběhnout porovnávací zkoušky prototypů D.II a D.III. První z nich byl uznán za lepší, zejména pro výhodnější vlastnosti při pohybu na zemi a v přistávacím manévru. Koncem října už dokončil typovou zkoušku, i když létání s oběma pokračovalo i v listopadu. Společnost L.F.G. Roland pak obdržela první objednávku 30 sériových kusů D.II. Stroj od D.I převzal i jméno Haifisch (Žralok) a po konstrukční stránce byl takřka totožný s D.I a s D.III. Až na kostry kormidel a křidélek z ocelových trubek, trubkových podvozkových noh, vzpěr (mezikřídelních s dřevěnou kapotáží) a nosných prvků křídla z kovu, měl důsledně dřevěnou konstrukci - nosný potah skořepinového trupu tvořila šestivrstevná překližka, stejně jako integrální kýlovky. Dřevěnou kostru měl i stabilizátor, potažen byl plátnem, podobně jako nosné plochy, křidélka a kormidla. Z plechu byl vytvarován jen příďový prstenec za vrtulovým kuželem, stejně jako krytky obslužných otvorů. Výzbroj typu D.II tvořil obvyklý pár synchronizovaných 7,92mm kulometů Spandau LMG.08/15 (Maxim) v trupu před pilotem s příslušnou zásobou munice v pásech. Motor a jeho instalace, až na nový chladič v baldachýnu (místo voštinových na bocích trupu), se shodoval s typem u D.I. Ještě v listopadu 1916 dostala zakázku na 100 licenčních D.II továrna Pfalz v bavorském Špýru na Rýně; první kus D.II (Pfal) však úspěšně prošel typovou zkouškou až v první polovině března 1917. Už na podzim 1916 bylo rozhodnuto vyrábět i variantu D.IIa se silnějším řadovým stojatým vodou chlazeným šestiválcem Argus As.III o výkonu 132 kW (180 koní) v mírně vpřed prodlouženém trupu a s kupředu posunutou osou podvozku. Stalo se tak zřejmě bez dostatečného vyzkoušení motoru Argus a bez dokončení jeho vývoje. Roland dostal zakázku na 40 strojů v listopadu, na dalších 100 v lednu 1917 a konečně ještě na 50 v březnu. Pfalz se připojil objednávkou 100 kusů D.IIIa z ledna 1917. Rolandy D.II se na frontu dostaly už v únoru 1917, na jehož konci jich tam operovalo 22. Bylo to v době, kdy naplno začínala zářit hvězda Albatrosů D.III. Koncem dubna na frontě létalo 97 Rolandů D.II. Svými charakteristikami se podobaly Albatrosům, ovšem spíše staršímu typu D.II. Proto jimi údajně na západní frontě nebyly plně vyzbrojovány žádné Jagdstaffeln - stíhací letky - doplňovaly u stávajících jednotek jen počty Albatrosů D.II a D.III. Piloti výhled z kabin Rolandů D.II chválili, stroje byly v horizontu dokonce rychlejší než Albatrosy, ale pomalu reagovaly na příčné řízení a rovněž směrovka postrádala na dokonalejší účinnosti. Rovněž měly snahu při náznaku přetažení vcházet do vývrtky, při přetížení řízení "tuhlo" a vyskytovaly se další nedostatky, ovšem těmi v té či oné míře trpěla všechna letadla první světové války. Když v květnu na frontu přibyly verze D.IIa - koncem června jich tam už sloužilo 128 (proti 41 D.II) - projevily se naplno závady motorů As.III, takže některé nové D.IIa musely být vráceny do skladů. U D.IIa se zřetelněji projevil i u D.II zaznamenaný nepříznivý vliv interference blízko k sobě uložených nosných ploch, zejména při vyšších rychlostech, což znehodnocovalo vlastnosti strojů. K 31.8. 1917 tak na západní frontě sloužilo už jen 10 D.II a 102 D.IIa. Je známo, že tam tvořily součást výzbroje Jasta 5, 15, 27, 31 a 32. Jednotce č. 27 v té době velel Hermann Göring, jehož netřeba představovat. Plně byla D.IIa vyzbrojena Jasta 25, operující v Makedonii. Na ruské frontě D.II a D.IIa létaly ve smíšených oddílech s dvoumístnými stroji. Na frontě západní pak D.II tvořily úplnou výzbroj Marine Feldjagdstaffel 2, před Albatrosy D.III. K 31.10. 1917 se na západní frontě vyskytovalo jen šest D.IIa a dva D.II, koncem prosince pouze tři D.IIa. Přeživší L.F.G. Rolandy, jichž bylo postaveno 421 (131 D.II a 290 D.IIa), skončily u výcvikových jednotek.

Popis barevného schématu:
Charakteristické zbarvení stíhacích Rolandů D.II (a D.IIa) představoval hnědě natřený trup shora a na bocích, doplněný zpravidla jedním zeleným polem v polovině délky, stříkaným s neostrými přechody. Hnědá pak byla i kýlovka se směrovkou. Vyskytovaly se i další kombinace - zeleno-hnědé trupy se světlým fialovým pruhem v místě kabiny či zeleno-fialové bez hnědé. Přídě bývaly odlišné, nejčastěji černé. Spodní strany trupu byly stříkány bleděmodrou barvou, stejně jako křídla a vodorovné ocasní plochy zespodu. Shora křídla dostávala zelený nástřik, narušený uprostřed světlým fialovým polem (to u dolních křídel bývalo blíže trupu). Vodorovná ocasní plocha shora byla barevně dělená či nastříkána obdobně jako křídlo s fialovým polem uprostřed či na kraji. D.II a D.IIa často létaly bez inviduálního označení, jen s výsostnými znaky, a mnohdy ani nenosily trupové evidenční označení za výsostným znakem.