Vickers F.B.27 Vimy


z 2

Výrobce : Vickers, Ltd.
Typ : bombardovací
Rok nasazení : 1918
Počet vyrobených kusů :
Motor : 2x Vidlicový dvanáctiválec Rolls-Royce VIII o výkonu 360 koní
Rozpětí : 20,73 m
Délka : 13,27 m
Výška : 4,57 m
Prázdná váha : 3219 kg
Vzletová váha : 5667 kg
Max. rychlost : 166 km/h
Dostup : 3200 m
Dolet : 11 hodin
Osádka : 3
Výzbroj : 3 pohyblivé kulomety Lewis o ráži 7,7 mm, až 906 kg pum


Letadlová filiálka britského zbrojařského koncernu Vickers získala zkušenosti s dvoumotorovými letadly už na typech E.F.B.7 (vzlétl v srpnu 1915) a E.F.B.8, i když oba zůstaly v prototypovém stádiu. Popud ke vzniku stroje F.B.27 dala rozmluva kapitána P. T. Alclanda, jinak zástupce ředitele Aviation Departmentu Vickersu, a A. Ogilvieho, ředitele technického rozvoje Letecké rady (Air Board), v červenci 1917, jenž se chtěl zbavit francouzských vidlicových osmiválců Hispano-Suiza 8B dovezených a přebývajících z britských stíhacích letadel. Šéfkonstruktér Reginald K. Pierson pak v sídle Letecké rady načrtl první skicu nového typu. Dne 16.8. byly objednány tři prototypy, z nich první dostal zmíněné HS 8B po 147 kW (200 koní). Vzlétl poprvé, řízen G. Bellem, 30.11. 1917, Kostra byla převážně dřevěná, jen přední část trupu ji měla sestavenu z ocelových trubek. Trup pokrývala vpředu převážně překližka, vzadu - stejně jako křídla a ocasní plochy - plátno. Osádku tvořil pilot a přední a zadní střelec, kteří měli mít k dispozici tři pohyblivé 7,7mm kulomety Lewis, dva na Scarffových oběžných kruzích, zatímco třetí, mířící vzad dolů, měl ovládat zadní střelec, Počitalo se také s nákladem až 906 kg pum nesených v pumovnici v trupu a také na závésnících pod spodním křídlem.

V lednu 1918 prototyp přelétl k úředním zkouškám do střediska v Martlesham Heath - a způsobil tam senzaci: unesl větší užitečný náklad než bombardér Hanley Page O/400, jehož dva motory byly téměř dvakrát sílnější. Ale F.B.27 motory zle zlobily. Vrátil se proto do Joyce Green, kde později dostal, kromě dalších úprav, rovněž francouzské, vodou chlazené hvězdicové Salmsony po 191 kW (260 koní). Mezitím byl dokončen druhý prototyp s vidlicovými osmiválci Sunbeam Maori II rovněž s 260 koňmi, poslaný do Martlesham Heath 26. dubna. Asi za měsíc po poruše motoru havaroval a byl zničen. O několik týdnů později Vickers dokončil třetí stroj, tentokráte s italskými dvanáctiválci FIAT A.12bis po 221 kW (300 koní). Velmi se už podobal plánovaným sériovým strojům, i v tom, že v červenci dostal aerodynamicky vyvážená křidélka prvního prototypu. Dne 15. 8. byl odeslán do Martlesham Heath, kde se při vzletu s plným nákladem ostrých (!) pum 11. září propadl, pumy explodovaly a pilot zahynul.

Dávno předtím začátkem března typ dostal jméno Vimy a 26. 3. 1918 Vickers obdržel objednávku 150 kusů, které měly stavět dílny v Crayfordu. V květnu následovaly objednávky lícenční výroby 150 kusů u Clayton & Shuttleworth v Lincolnu, u Moragan & Co. v Leighton Buzzardu (100 strojů) a u Royal Aircraft Establishment (což byla dřívější Royal Aircraft Factory ve Farnborough) na 40 exemplářů. V červnu pak Vickersova továrna ve Weybridge dostala zakázku na 200 letadel...

Všechny kontrakty uzavřené za války požadovaly celkem 1130 kusů - ty měly být vybavovány řadou typů motorů, včetně amerických dvanáctiválců Liberty 12 po 294 kW (400 koní) - ve skutečnosti později první tak poháněný stroj před dokončením shořel. S motory HS 8B se však už nepočítalo, takže původní záměr, pro který byl Vimy vlastně navržen, se zcela vytratil. Letadla postavená roku 1918 ovšem neměla být určena k nočnímu dálkovému bombardování cílů v Německu, nýbrž měla nosit dvě torpéda a útočit na plavidla, především ponorky. V roce 1918 se dokonce uvažovalo o montáži plováků. Dne 11. října se v Martlesham Heath představil čtvrtý prototyp s vidlicovými dvanáctiválci Rolls-Royce Eagle VIII po 265 kW (360 koní) a se zvětšenými směrovými kormidly. Měl vytrvalost až 11 hodin. Tehdy sice už začala velkosériová výroba typu, ale k 31. 10. 1918 RAF vlastnilo jen tři operační kusy, dva u zkušebních jednotek, třetí náležel Independent Force ve francouzském Nancy a byl připraven k náletům na Německo - časem možná i z Prahy. Do konce roku 1918 Vickers postavil jen 13 Vimy. První squadronou RAF typem vyzbrojenou se až v červenci 1919 stala jednotka č. 58 v Egyptě (vyměnila je za HP 0/400), kde Vimy měly později také další dvě squadrony. Na britských ostrovech s nimi létaly tři. Po válce se typ zkoušel např. s 37mm kanónem COW (bezzákluzovým od Coventry Ordonance Works), testovalo se automatické přistání (s jistým zdarem) aj. Ne nevýznamné bylo i zkoušení výskoku parašutistů. Stroj se (silně upravený) vyznamenal i prvním přeletem Atlantiku v červnu 1919 (z Nového Foundlandu do Irska) s piloty J. Alcockem a A. Whitten-Brownem) a prvním etapovým přeletem z Británie do Austrálie. Na základě bombardéru Vimy pak vznikly transportní stroje Vimy Commercial a Vernon.

Popis barevného schématu:
první sériový bombardér Vimy sériového čísla H651 a s motory Eagle postavený u RAE (dříve Royal Aircraft Factory) ve Farnborough. Nesl předepsaný nátěr hnědou barvou na horních a bočních plochách, na trupu i zespodu, v kombinaci s lakovaným plátnem zespodu na křídlech a vodorovných ocasních plochách. Mezikřídelní vzpěry zůstaly v barvě dřeva, kovové byly hnědé.